Banánové krabice. Ještě nikdo nevymyslel nic lepšího na schovávání starých krámů a písemností a fotografií. Na půdě ležely banánová krabice dvě desítky let. Hle. Banány se prodávaly už tenkrát. Byly na ně fronty. Byly hned pryč. A vyprázdněné krabice zaplnily černobílé fotografie. Vlastně se už nepočítalo s jejich vytažením na světlo. Světlo. Vznikly právě působením světla. Paprsky procházely nejprve objektivem sovětského zorkije, pak východoněmecké praktiky a nakonec japonského pentaxe. Zachytily tu sladkou dobu osmdesátých let. Vše tenkrát plynulo v poklidném tempu. Aut bylo na ulicích málo. V práci bylo dost času na přemýšlení. Na televizi nepomohlo přepínat mezi dvěma programy. Nic opravdového nedávali. Oficiálně se nic nedělo. A přitom kolem se toho dělo tolik zajímavého.
Kapely
Jaroslav Hutka
Polovina sedmdesátých let. Hutka, Merta, Lutka, Třešňák, Nos… celá jedna silná generace písničkářů se vystřídala v pavilonku Gymnázia Budějovická. Byl to silný závan SVOBODNÉHO myšlení. Téměř každý týden večer se na malém podiu pavilonku uprostřed školního hřiště odehrávaly nejlepší hodiny občanské nauky. V přítmí nabitého sálu jsem zápasil s nedostatečným světlem a sovětskou kopií leiky s hrdým novým názvem v azbuce na chromovaném těle. „Zorkij“.
Radim Hladík
V legendárním pavilonku se střídaly koncerty písničkářů s rockery. Mišík, Padrůněk, Andršt, Hladík… Ti nejlepší. Až později mně došlo, že vyzrálí muzikanti na podiu byli jen o deset let starší než my. Ve čtvrťáku už koncerty nebyly. Pavilonek osiřel. Chodili jsme do něj po vyučování hrát ping-pong. Končil rok 1976. K svobodomyslným muzikantům se připojila hrstka dalších občanů socialistického Československa. Charta 77 byla na světě. Ale to jsme se v občanské výchově neučili. Z toho nás u maturity nezkoušeli...
Letadlo
Nová vlna se starým obsahem. Stačil jeden článek v Tvorbě a řada kapel se musela nedobrovolně odmlčet. Letadlo bylo v likvidačním Kojzarově textu také zmíněno. Fotografie na záchodku kulturního střediska na pražském Opatově vznikla před zákazem hraní. V Letadle hráli kromě Josefa Vondráška a Ivo Hegera dva spolužáci. Na basu Petr Václavek, na fotografii první zleva. Na bicí Jirka Šimeček z céčka. To je ten slávista s paličkami. Později pokračovali pod novým názvem Toyen.
Babalet. Santa Monica a Jirka Šíma
Santa Monica a Jirka Šíma. V tašce jsem vláčel tisíciwattový reflektor. Přes rameno v druhé brašně podnikovou předpotopní videokameru. Cílem výpravy byl kulturní dům v pražských Bohnicích. Aleš Drvota s Babaletem měli další ze svých vyprodaných rastamanských koncertů. Pásek VHS se dochoval dodnes. Aleš nedobrovolně odešel den před Štědrým dnem před dvaceti lety. Fotografoval jsem jen tak mimoděk v šatně.
Nahoru po schodišti dolů band
Období kolem natáčení dokumentu Všude doma dobře nejlíp bylo ve znamení dvou silných osobností. Marka Brodského a Zdeňka Suchého. Brodského kapelu jsem provázel s fotoaparátem několik let. Pražské kulturáky, byty, koncert v Krčském lese, bizarní zájezd do Desné, letní soustředění na chalupě v Kytlici. Během měsíců se mírně rozrůstalo složení kapely. Mezi zpěvačkami se objevila dokonce Ivanka M. /viz Metrofilm a Ta sladká osmdesátá/.
Metrofilm
Tuhle 8mm desetiminutovku jsem natočil v zimních průvanech tunelů a chodeb pražského metra začátkem osmdesátých let. Ve filmu jsou koncentrovány zážitky a pocity krátce po návratu z vojny. Cestou z divadelního představení se zastavili na jednu natáčecí hodinu Jiří Lábus a Oldřich Kaiser. Vůbec nevěděli, co točí. Ale zahráli. Měl v tom prsty arch. Melena. Neskutečný problém bylo sehnat jednoho z prvních walkmanů, který se v Praze vyskytoval. Sehnal se. Jedna cívka s filmem se omylem naexponovala dvakrát. Naštěstí. Rychle sestříhat. A... Ideologicky nevhodné. Promítat jen po sklepích. Třeba s podobnými filmy Martina Čiháka.
Spolužáci
Fotografovat spolužáky jsem začal už na devítiletce. Byl začátek sedmdesátých let a všichni se tak trochu podobali čtveřici muzikantů z Liverpoolu. Gymnázium. Slavné folkově rockové pavilonky. Školní výlety na Slovensko. Tablo. Vysoká. V banánové krabici je uloženo celé jedno desetiletí.
Vojna
Maskáče z vojenské katedry. Cvičák pro psy v Modřanech. Tam jsme točili první filmeček. Prázdninové soustředění v kasárnách v Terezíně. Rok v Domažlicích. První linie. Ale překvapivě fungující fotokroužek v Posádkovém domě armády. Nováčkové. Ostříhat a osprchovat. Do černobílých filmů je nenávratně zalepen kasárenský prach. Bílé reálné tečky z Domažlic. Záběry spolubojovníků. Za kolik to máš? Blížící se civil. Bránili jsme naši milovanou socialistickou vlast statečně.
Ta sladká osmdesátá
Bezstarostná desetiletí: dvacátá léta – jazz, rychlá auta, film, šedesátá léta – bigbít, dlouhé vlasy, džíny, Pražské jaro. Ale proč osmdesátá léta? Měli jsme po škole, po vojně, všude kolem muzika, hospody a levné pivo, ohmatané knížky. Říkalo se tomu pak alternativní kultura. Mohlo se leccos a spoustu věcí NE. Svět kolem nás byl přehledný a vypočitatelný. A vůbec jsme neuvažovali, že může být všechno jinak.
